Kulturní listy jaro 2009
Díky sponzorovi se podařilo vydat další číslo Kulturních listů. Můžete si ho stáhnout v plné podobě a v plném znění v PDF, nebo si přečíst prostý text vybraných článků přímo na obrazovce.
Kulturní listy jaro 2009
Celé vydání je ke stažení zde v PDF:
Vybrali jsme z obsahu:
Vážení čtenáři,
potěšilo mě, že vyšlo první číslo Kulturních listů. Za úvodní slovo Zdeňku Kubínovi děkuji. Je opravdu potřeba, aby se jednotlivé jednoty dokázaly spojit ke spolupráci. Propagace naší práce je ze všeho nejdůležitější a výsledky spolupráce se projeví především v místech, kde žijeme. V nejbližším okolí se nám podaří prosadit u diváků, získat pro myšlenku Sokola nové členy a přinést do života tělocvičných jednot novou vlnu moderního sportu a umění. V okolí velkých měst se hodně staví, do menších obcí se stěhují mladí lidé a jsou ochotni realizovat své touhy a dovednosti právě v místech svých domovů. Je to jediná spolehlivá cesta, jak se mohou s novou realitou vyrovnat a ztotožnit. Mnohde je právě sokolovna a její tělocvična jediným místem, kde se lidé mohou potkat. Dejme jim k tomu šanci.
Konečně i život v obci se změní, když si jednoty pozvou k hostování někoho neznámého. Místní obyvatelé a diváci jsou už zvyklí na tváře a jména souborů pravidelně zajíždějících s různými představeními pro děti i pro dospělé. Změna je vždycky něčím novým, a divák je zvědavý a přijde se podívat. Život obce se tím určitě obohatí.
K tomu, aby se tato myšlenka mohla začít uskutečňovat, je zapotřebí dostat do jednotlivých jednot informace o souborech v ČOS, jejich adresy a činnost, kterou se zabývají. Kontakty na jednotlivé vedoucí souborů jsou nezbytné a elektronický způsob komunikace by měl být už dnes samozřejmostí.
Tady se hodí zveřejnit příklad, který tento můj článek potvrzuje. V říjnu 2008 jsme organizoval i v naší jednotě Sokolský den. Byl určen oslavě výročí vzniku republiky a také oslavě 80. výročí otevření naší sokolovny.
V odpoledním programu vystoupily dva soubory, které u nás diváci ještě neviděli. Byl to loutkářský soubor Pražský sokolíček a národopisný soubor Formani ze Slatiňan. To, co předvedli v naší tělocvičně, zůstane na dlouho v našich divácích, kteří se na program přišli podívat. Jsme malá obec, něco málo přes tisíc obyvatel. Lidé nás potkávají a děkují za to, že jsme pozvali někoho nového, který ještě k tomu předvedl nezapomenutelný výkon a divákům připravil nevšední zážitek.
Děkovné dopisy, které naše jednota poslala příslušným župám, do nichž patří tělocvičné jednoty souborů o nichž byla řeč, by neměly zůstat v šuplíku starostů, či župních vzdělavatelů. Měly by najít cestu ke všem jednotám v župě. Tahle „vnitřní“ propagace je tím prvním krokem ke spolupráci.
Tady se hodí zveřejnit druhý příklad, který tento článek potvrzuje. Župa Barákova má ve svých jednotách hned tři velmi dobré divadelní soubory: Toušeň, Mšeno a Pyšely. Letos vznikla myšlenka, že si soubory mezi sebou vytvoří jakési kolečko výměnných představení a tak se všechny tři soubory podívají na zbylá dvě jeviště. Kolečko začalo v listopadu a uzavře se někdy v průběhu roku. Když se tato informace dostane ke všem jednotám župy, tak je nasnadě, že i jiná jednota, která třeba nemá svůj vlastní soubor, ale má jeviště, může pozvat některý soubor k nim a v obci se zahraje divadlo, za nímž možná musí místní lidé jezdit do města .
A podobných návodů by se dalo zvolit několik. Třeba v oblasti výměnných výstav výtvarníků a kreslířů, možná by se podařilo oživit fotografické kroužky a dokonce by se daly založit nové kroužky v Sokole dosud neznámé. Všechno chce jen prvotní nápad a inspiraci. To všechno ale může vzniknout, pokračovat a rozvíjet se jen po vzájemné spolupráci
Bohumil Gondík, Sokol Pyšely
Sokolové budou zpívat v Itálii
Řada sokolských kulturních souborů a sborů má takovou úroveň, že jsou zvány na různé festivaly a kulturní přehlídky jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Mezi takovéto sbory patří i smíšený pěvecký sbor Gaudium, který se poslední červnový týden zúčastní 12. ročníku festivalu Alta Pusteria International Choir Festival. Tento mezinárodní sborový festival je nesoutěžní hudební událost, která probíhá v údolí Val Pusteria v oblasti Horní Adiže/Jižním Tyrolsku, tedy v severní Itálii. Každoročně je jeho program soustředěn do pěti dnů od středy do neděle během posledního červnového týdne. Koncerty se pořádají jako vystoupení 2 až 4 sborů podle programu během celého dne na různých místech. Pod širým nebem jsou organizována vystoupení 5 až 8 sborů.
Kde je uvidíte, uslyšíte...
Pěvecký sbor Gaudium
23. května 2009 na zámku Zbraslav – na koncertu, který začíná v 19.00 hod. uslyšíte vedle smíšeného pěveckého sboru Gaudium rovněž sbory z Anglie (z města Reigate) a Japonska.
24.–28. června se Gaudium účastní festivalu Festivalpusteria v severní Itálii.
30. září koncert ve Španělském sále Pražského hradu (pro ČSBS).
9.–11. října se sbor účastní mezinárodního festivalu ve Vlachovu Březí.
Vánoční koncerty soubor v současnosti upřesňuje, pravděpodobně vystoupí i v kostele sv. Mikuláše na Malostranském náměstí v Praze s Rybovou mší vánoční.
Muzika folklorního souboru Vycpálkovci
26. dubna 2009 – společné vystoupení muzik Vycpálkovců Praha a Mladinky Plzeň v západočeském muzeu v Plzni.
8. května – zahajovací koncert Folklorního festivalu v Tuchlovících.
Folklorní soubor Formani
16. května 2009 – Výroční večer souboru Lipka Pardubice
23.května – Výroční večer souboru Formani Slatiňany!
24. května – Slatiňanské pozastavení v zámeckém parku
30.května – 1. června – vystoupení na sokolském setkání v Oetzu v Rakousku
20. června – Sraz rodáků v Lozicích
21. června – vystoupení na35. Mezinárodním folklorním festivalu Slavnosti pod Zvičinou, Lázně Bělohrad
27. června –- Sraz rodáků v Mladoňovicích
19. září – Jiřinkový bál v České Skalici
25.–-28.září – Tradiční formanovská zabíjačka
Připomínáme...
V podzimním vydání Kulturních listů jsme v článku Tržiště scénářů vyzvali všechny kulturní soubory a sbory k vzájemné výměně scénářů. Tato výzva, iniciovaná souborem Frydolín z hostivařského Sokola, je inspirována skutečností, že amatérské soubory se potýkají s nedostatkem kvalitních scénářů. A právě vzájemná výměna scénářů mezi nimi může pomoci situaci řešit. Proto jejich nabídky chceme na stránkách Kulturních listů zveřejňovat. V podzimním vydání Kulturních listů jsme zveřejnili nabídku scénářů 12 her z loutkového divadélka Frydolín. A co vy ostatní? Připojíte se k této iniciativě a nabídnete k výměně i své scénáře?
Vlašimské „babičky“-loutkářky
Jsme soubor 11 loutkářek – babiček, v průměrném věku 72 let. Jsme členky T.J. Sokol ve Vlašimi. Vstupujeme do sedmého roku naší činnosti (tři představení na jaře a tři na podzim). Hrajeme pro všechny čtyři mateřské školy a pro šest tříd prvňáčků dvou základních škol ve Vlašimi.
Na pořadu máme upravené klasické pohádky, zpívánky a scénky esteticko-výchovné (nečiň zlo druhému, nenič přírodu, nepohazuj papírky od čokolády, slupky od ovoce, nevyvyšuj se, nezapomeň pozdravit atd.).
Práce s loutkou mě vždy zajímala a bavila. Věnovala jsem se této činnosti od roku 1958 do roku 1982. Na každé škole, kde jsem působila, jsem založila loutkářský soubor. Pro časopis Vychovávatel´- Bratislava jsem byla dopisovatelkou po 12 let. Vždy na téma „Práce s loutkou“.
Náš cíl je děti pobavit, rozesmát a také poučit.
Jarmila Zábranská
A jak takové představení konkrétně vypadá? To popsal vlašimský Zpravodaj koncem loňského roku: Žáci 1. A, 1. B, 1. C ZŠ Sídliště a MŠ k Vodárně navštívili loutkové představení 11. a 18. listopadu, které sehrály loutkoherečky, členky T.J. Sokol ve Vlašimi. Na pořadu byly upravené klasické pohádky a zpívánky.
Děti rozesmála rozcvička zvířátek, zaujaly je pohádky „Jak medvěd nepochodil“, stará lidová pohádka „O řepě“ a „O jelenu se zlatými parohy“. Při zpívánkách byly použity plošné loutky, jinak se hraje s maňásky.
Mezi scénkami, než byla vyměněna dekorace, zazpívaly děti loutkářkám písničky, které se moc líbily. Závěrem si děti loutky prohlédly a navlékly si je na ruce. Potlesk, úsměvy na tvářích, rozzářené oči, to byla odměna účinkujícím.
Tajtrlík opět řádil
Již popáté přilákal středočeské loutkáře do hostivařské sokolovny Pražský Tajtrlík, který je výběrovou přehlídkou amatérského loutkového divadla. Mezi deseti soubory z Prahy a Středočeského kraje bylo možné vidět „známé tváře“ z předchozích ročníků – kromě domácího souboru Frydolín soubory Bubeníček (Sokol Královské Vinohrady), Pražský sokolíček (Sokol Pražský), Na Holou, Klika, Tate Iumni, a dále soubory ZUŠ Hostivař, Refektář, Před branou, Spřáhlo. Z reakcí diváků i nasazení loutkoherců lze dojít k všeobecnějšímu závěru: Tajtrlík letos opět pěkně řádil. Ostatně podmínky k tomu mu vytvořil i hostitel – T.J. Sokol Hostivař, který připravil pro hostující soubory i porotu vzorné technické i organizační zázemí.
Součástí přehlídky byly i semináře, na nichž porota (předseda Štěpán Filcík z NIPOS ARTAMA, Pavlína Kordová a Vydrová) se členy zúčastněných souborů rozebírala jednotlivá představení a rozdávala také rady a doporučení.
Z předvedených her je třeba vyzdvihnout především tři – Komedianti aneb všichni jsme Ubu v podání hořovického souboru Na Holou, Liduška aneb příběh pražské siroty souboru Klika a především Krvavé koleno souboru Tate Iyumni. Právě tento soubor svojí hrou dokázal, že amatérské loutkové divadle neustrnulo v „klasickém“ repertoáru, ale že se vyvíjí, reaguje na současnou společnost a má jí také co říci. Všechny tyto tři soubory se také kvalifikovali na celostátní loutkářskou přehlídku v Chrudimi. Speciální cenu Pražského Tajtrlíka získal soubor Pražský sokolíček za výjimečný p řínos loutkářské tradici.
-zk-
Neustálý návrat k našim kořenům
Ať pršelo nebo bylo vedro, ať padal sníh či byla vánice nebo vichřice, křižovali cesty po celé zemi a byli vítaní. Vždyť přiváželi nebo odváželi zboží a také novinky a zprávy z blízkého i vzdálenějšího okolí. Jedním slovem: formani. Místo nich dnes po silnicích sviští kamiony a zprávy se přenášejí rychlostí blesku pomocí internetu. A přesto se i dnes můžeme na cestách potkat s Formany. Nevozí již zboží, ale dobrou náladu a také rozvážejí pořádný kus tradice a dědictví národní kultury, které by nemělo přijít vniveč v nenávratném zapomnění. Řeč je o, národopisném kulturním souboru Formani z T.J. Sokol Slatiňany. Právě on se letos bude starat o dobrou zábavu a o reprezentaci České obce sokolské na pravidelném každoročním sokolském setkání v rakouském Oetzu. O lásce k folkloru i činnostech a plánech souboru Formani jsme si povídali s jeho organizačním vedoucím Radimem Zajíčkem.
V rodném listu souboru Formani je rok 2004. Takže je vlastně ještě v předškolním věku. Ale pokud je mi známo, tak historie souboru se začala psát již mnohem dříve. Co tedy předcházelo vzniku souboru?
Máte pravdu, historie souboru se začala psát daleko dříve. Většina členů souboru totiž byla členem jiných souborů ještě daleko dříve, než Formani vznikli. Když bych chtěl vyjmenovat všechny soubory, odkud souboráci pocházejí, vyjmenoval bych prakticky všechny soubory z Pardubicka. Prvotní impuls ale vzniknul u manželů Kohoutkových, kteří si řekli, že by rádi založili nový soubor lidí, kteří mají za sebou období b ouřlivého folklorního mládí, kdy se jezdilo často na zahraniční zájezdy, žádný folklorní festival nezůstal bez návštěvy, kdy nebylo možné chybět na jakékoliv regionální folklorní akci atd. Soubor vzniknul setkáním lidí, kteří si od členství v bývalém souboru na nějakou dobu dali pauzu, nebo z manželských dvojic, kterým po mateřských povinnostech soubor scházel apod.
Proč právě název Formani? Jak tento název vznikl, kdo ho vymyslel, co má vyjadřovat?
Název souboru jsme vybírali společně z několika návrhů na jaře 2004 a musím říct, že když si na výběr názvu v souboru vzpomeneme, často se u toho hodně zasmějeme. Nejvíce nás rozesměje neúspěšný návrh „Aušpéráci“, který měl připomínat slavný rod Auerspergů, který vlastnil v minulosti zámek ve Slatiňanech. Nakonec zvítězil název Formani, který se váže také ke Slatiňanům jako k městu, kde je hippologické muzeum a krásný hřebčín. Nejvíce nás asi oslovil název v tom, že formani byli v minulosti většinou velmi zkušení a světa znalí lidé, kteří měli ve svém okolí určitou vážnost a úctu.
Ve svém repertoáru máte písně a tance z Chrudimska, Hlinecka a Nasavrcka. Zařazujete také skladby i z jiných regionů?
Náš soubor má ve svém názvu slovo „národopisný“, a to nás tak trochu zavazuje se neustále navracet k našim kořenům, k místům, kde jsme se narodili a vyrostli. Tou oblastí většiny z nás je právě Chrudimsko, Hlinecko a Nasavrcko. Snažíme se ve sbírkách nalézt původní písně a tance z regionu a ty oživit na jevišti bez přílišné stylizace, prostě tak, aby byl jakýkoliv projev hlavně přirozený. V našem pásmu „Formanskou cestou“, které jsme uvedli na jaře 2007, však forman „zajede“ i do jiných krajů, například do Jižních Čech nebo až do Prahy, kde se zrovna scházejí staropražští Pepíci na candrbál ...
V jakých krojích vystupujete a jak si krojové vybavení pořizujete?
Kroje máme sváteční a pracovní. Jsou to kopie chrudimského kroje, které vycházejí z originálních krojů dochovaných v Regionálním muzeu v Chrudimi. Některé části krojů jsou zhotoveny podle fotografií nebo náčrtů v knihách dochovaných v muzejních sbírkách. Financování nových krojů je v dnešní době velmi nákladné a také časově náročné. V tomto ohledu musím zmínit významnou pomoc T.J. Sokol Slatiňany, díky které se nám podařilo „doobléknout“ do nových krojů většinu souboru.
Kde získáváte nové skladby? Pátráte po různých archívech? Existuje u folkloru vůbec prostor pro autorské soudobé zpracování?
Nové písně i tance získáváme hlavně z dochovaných sbírek písní. Na základě zápisu písně se vytvoří hudební úprava pro nástrojové obsazení naší muziky. U tanců je zapsána většinou tzv. základní forma, která se poté rozvine v „košatější“ choreografii a vytvoří se tanec.
Takhle to zní jednoduše, ale jak vytváření nového pořadu nebo vystoupení prakticky funguje? Lze ho obohacovat o něco nového?
U vytváření nových pořadů je v našem souboru nejdůležitější trio Helena Kohoutková, která má na starosti hudební úpravy písní, a Stanislava Sejkorová s Alešem Kohoutkem, kteří mají na starosti taneční choreografii a režii pořadů. Nedávno jsme s Alešem počítali, kolik tanců za těch pět let vlastně máme v repertoáru a byli jsme oba překvapeni, že nám vyšlo číslo větší jak čtyřicet tanečních choreografií! Písní a tím i hudebních úprav je však ještě daleko více. U všech písní a tanců je však podle mého názoru – a věřím, že i podle názoru všech členů – osobní prožitek, který vnímavý divák dokáže ocenit. Jelikož jsem hlavně tanečník, tak si někdy dokonce v nadsázce říkám, že není důležité co tancuji, ale jak to tancuji.
Každé umělecké dílo potřebuje svoji atmosféru. Jakou atmosféru vyžaduje folklor?
No, a o tu atmosféru při vystoupení právě jde ! Jde podle mě hlavně o vztah s divákem, přenést svůj prožitek na něho. Uvedu to na jednom příkladě. V létě 2006 jsme měli vystupovat na oslavách založení obce Herálec u Havlíčkova Brodu, odkud pochází mé příbuzenstvo, a počasí nám vůbec nepřálo. Náhlý velmi silný déšť prakticky zrušil celý program oslav. S místními jsme se však dohodli, že bychom trochu přeorganizovali jediný zastřešený prostor a začali jsme hrát a zpívat na malém prostoru pod střechou. Vytvořila se tak báječná atmosféra, že na tuto akci vzpomínají místní i my dodnes. Na malém prostoru totiž lidi měli k sobě blíž, a to je na našich akcích důležité.
Mají o folklor zájem i mladí? V souboru máte „omladinu“, ale jak je to na druhé, divácké straně?
Upřímně řečeno, nevím, zda na tuto otázku dokážu odpovědět s odstupem. Když souborem žijete, děláte ho společně s manželkou, vaše obě děti chodí do dětského folklorního souboru, přátelé, se kterými se set káváte, jsou souboráci, jejich děti také chodí do souboru atd., je těžké odpovědět, zda je o folklor mezi mladými zájem. Tato otázka souvisí podle mého názoru hlavně s výchovou doma a ve škole. V řadě zemí je například národopis jedním z povinných předmětů na základní škole. U nás tomu tak není a dokonce se prý uvažovalo o zrušení základních uměleckých škol, na kterých v současné době funguje řada folklorních souborů. To by byla, myslím, velká chyba. Vždyť i naší iniciativou vzniknul v roce 2005 Dětský folklorní soubor Formánci, který vede Stanislava Sejkorová a který pracuje právě při ZUŠ Slatiňany.
Našli jste zastřešení v Sokole Slatiňany. Jak se vám v jednotě spolupracuje s jejími dalšími složkami, oddíly?
V našich začátcích jsme spolupracovali a i nadále spolupracujeme se Základní uměleckou školou ve Slatiňanech. Důležitým zlomem byl rok 2006, kdy jsme se souborem připravovali skladbu Tance domova a s tou jsme se účastnili XIV.Všesokolského sletu v Praze. Před sletem jsme vstoupili do jednoty a soubor začal se Sokolem více spolupracovat. Mezi společné akce patří hlavně tradiční vánoční koncert v sokolovně, Sokolení, předtančení na plesech pořádaných Sokolem apod. Rádi se s představiteli jednoty ve Slatiňanech setkáme i na našich souborových akcích, na které je zveme, a proto si myslím, že vztah mezi souborem a jednotou je zdravý a přínosný pro obě strany.
Spolupracujete i s nějakou další institucí mimo Sokola?
Jak jsem již uvedl, spolupracujeme úzce se Základní uměleckou školou, kde funguje i dětský s oubor Formánci. Dále spolupracujeme také s městem Slatiňany, konkrétně se zástupkyněmi Městského infocentra ve Slatiňanech, se kterými letos připravujeme další ročník Slatiňanského pozastavení. Pozastavení je celodenní akce, která se odehrává v zámeckém parku ve Slatiňanech, dopolední program je zaměřen na děti, odpolední program je pro všechny věkové kategorie. Kulturní program je postaven na předvedení dětských a dospělých folklorních souborů, jednotlivých oddělení ZUŠ Slatiňany, folkové skupiny, historické skupiny apod. Akci doprovází lidový jarmark, projížďky v kočáře, prohlídka hřebčína, soutěže a další zajímavosti. Na akci spolupracujeme také s Pardubickým krajem.
Co vás osobně na folkloru zaujalo, co vás na něm fascinuje, co vás vedlo k tomu, že jste mu propadli?
Folkloru se věnuji od svých osmi let, a proto si myslím, že s jistou dávkou zkušeností mohu za sebe říci, co mě na lidovém tanci a písni tak zaujalo. Především krása lidové písničky, radost z tance, kterou se snažím předávat do hlediště. V souboru jsem také „našel“ svojí ženu a vytvořil si mnoho přátel.
Zdeněk Kubín
Čtyřikrát do školy, tentokrát loutkářské
Na podzim loňského roku se uskutečnily další loutkářské školičky – v pořadí již 6. a 9., jejichž pořadatelem byla Česká obec sokolská ve spolupráci s Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu. Loutkářská školička je dlouhodobý koncept základního loutkářského vzdělávání, který vznikl na půdě ARTAMA (odborný útvar NIPOS pro amatérské umění) a Sokol je jejich nejčastějším, i když ne jediným, pořadatelem.
Tyto čtyři školičky byly všechny jednovíkendové, věnovaly se různým oblastem loutkového divadla a byly otevřeny komukoliv. Tedy nejen členům Sokola. Už to samo byl velký přínos – účastníci byli nejen „proškoleni“ v konkrétních dovednostech, ale v osobních setkáních měli možnost poznat zkušenosti „těch druhých“. K velké radosti pořadatelů se přihlásil překvapivě velký počet zájemců. A ještě jedna zajímavost – věkové rozpětí účastníků bylo zaokrouhleno na 60 let (od deseti do víc než sedmdesáti).
CO HRÁT – TEDY PRÁCE S TEXTEM
Tato školička, v pořadí 6., se konal 31. 10. – 2. 11. 2008 ve Švehlově sokolovně, Praha-Hostivař s přibližně 20 účastníky (počty se měnili nejen během víkendu, ale občas i během dne – což se konečně týkalo všech školiček). Lektorem byl Štěpán Filcík z NIPOS-ARTAMA.
Hovořilo se zde o tom, jak vyhledat vhodný text, jak s ním pracovat a jak si ho upravit. Jak zdramatizovat literární nebo vlastní námět – zkrátka DRAMATURGIE.
Když jsme se ptali frekventantů, oceňovali zejména kreativní přístup, práci s texty známých poháde k i s textem klasické „prvorepublikové“ loutkárny, samostatnou práci ve skupinách, koplexnost (v rámci práci na textu se mluvilo i o scénografii, režii, herectví, hudbě i světlu, ale také o divadelní teorii i teorii loutkového divadla...).
JAK HRÁT – TEDY LOUTKOHERECTVÍ
Loutkohereckou dílnu zaměřenou na marionety hostil Sokol Dobruška ve dnech 5.–7. 12. Byla určena jak začátečníkům, tak pokročilým. Lektorkou byla Blanka Luňáková-Josephová (herečka, Loutkové divadlo Alfa, Plzeň). Této školičky se zúčastnil největší počet zájemců – během víkendu se jich zde vystřídalo víc než 25 (20 bylo po celý víkend).
HERECTVÍ HLASEM
V první polovině listopadu se konala 8. školička, vlastně seminář pro všechny, kteří v loutkovém divadle používají hlas. Ať už ve spojené nebo rozdělené interpretaci. Práce s charakterem, emocemi, s hlasovou stylizací – zkrátka tvorba divadelní postavy hlasem. Ale samozřejmě také hlasová hygiena, správná práce s dechem apod.
Účastníků nebylo mnoho (celkem 10), ale o to intenzivnější mohla být jejich práce s lektorkou Hanou Dotřelovou (hlasová pedagožka a loutkoherečka).
PRÁCE SE SVĚTLEM
Aby všechno, co jsme pečlivě připravili, bylo dobře vidět... ale nejen to. Jakou funkci má světlo na divadle, potažmo na loutkovém divadle, jak pomáhá vyprávět divadelní příběh, jak vytváří atmosféru, význam a smysl, co divák musí a co nesmí vidět, jak světlo pomáhá scénografii i herectví… to všechno bylo obsahem školičky, která se uskutečnila od 14. do 16. listopadu v Přerově pod vedením lektora Štěpána Filcí ka, s celkovým počtem patnácti účastníků.
Tolik v krátkosti o bohatém sokolském loutkářském podzimu. Na závěr se sluší poděkovat všem pořadatelům (nezmínili jsme ještě velký pořadatelský přínos Petry Šikýřové z hostivařského Sokola, bez které by se asi školičky vůbec neuskutečnily), České obci sokolské za organizační a zejména finanční krytí akce, a doufat, že přijdou v brzké době další díly tohoto úspěšného seriálu.
Zpracoval Tomáš Pavel
Rozšířený text tohoto článku umísťujeme na webovou stránku www.sokol.eu – do rubriky Časopisy/Kulturní listy (plný text se nám do tištěného časopisu, bohužel, nevešel). Atmosféru školiček pak přibližujeme alespoň pár fotografiemi na poslední straně.
Soubory a autorské poplatky
Hrát divadlo, to přináší všem členům souborů divadelních i loutkářských nejen dobré přátele, zábavu a radost. Každé představení totiž vyžaduje spoustu příprav, úsilí a práce a navíc i různá úskalí, kterými se musí vedení souborů odpovědně zabývat.
Jedním z někdy až velmi závažných úskalí jsou také tak zvané autorské poplatky. Bez řešení této otázky nelze prakticky žádné dílo provozovat a nelze přehlédnout, že tato platba může někdy značně zatížit rozpočet souboru. V každém případě je moudré zjistit si předem, co je třeba za vybrané dílo zaplatit a pak teprve rozhodnout hamletovsky „hrát či nehrát“? Zvláště tíživá situace může nastat zejména u her hudebních, muzikálů, klasických operet – u těchto titulů se totiž navíc platí i za hudební materiály. Ani zařazování písní nebo hudebních částí, které nejsou přímo součástí vybraného titulu, nemůže proběhnout bez souhlasu agentury a bez dalších poplatků.
Setkali jsme se nejednou se snahou našich souborů platbu autorských poplatků obcházet nebo aspoň částku minimalizovat. Domácí autor provede určitou úpravu hry, přidá pár škrtů, a pak je uváděn jako autor, který hru napsal s použitím motivů z originálu. Jistě lze použít námět některé hry, ale zpracování tohoto tématu musí být skutečně originální bez použití jakékoliv části původní hry.
Pokud jde o úpravu některých her, je třeba rozlišit tzv. režijní úpravy, například drobné škrty, je to více méně běžný přístup k dílu. Pokud ovšem dojde k úpravě zásadnější, kde se škrtají a připisují větší pas áže, kde se škrtají anebo připisují postavy, pak je k tomu třeba souhlasu agentury a případně i autora. Navíc to platí i pro hudební (a písňové) části her a uvedený souhlas by měl být pořízen i pro změnu instrumentace a celého provedení.
Je-li autorem díla nebo jeho části (např. písní) člen souboru, případně i více jeho členů, a tito autoři vyžadují honorář, je třeba zaslat kompletní dílo včetně hudby a písňových textů na agenturu DILIA, kde příslušná odborná komise práci ohodnotí a v kladném případě stanoví odpovídající honorář. Půjde-li o skutečně kvalitní práci, je zde i naděje na její propagaci v materiálech DILIA a výjimečně i na její rozmnožení. Pokud tuto „domácí“ hru uvede další soubor, bude se řídit podmínkami agentury DILIA, se kterou musí uzavřít smlouvu.
Zajímavým případem uvedeného představení je situace, kde se vybírá tzv. dobrovolné vstupné. Činí se tak někdy s ušlechtilými úmysly ve prospěch některé z nadací a organizací (děti, sportovní kluby, senioři atd.). I z takového představení by se ovšem měly platit tantiémy, i když je určitě těžké zjistit skutečnou tržbu jakož i faktické náklady souboru (nájem, proud, kostýmy atd.). Domnívám se, že přijatelným řešením by bylo po dohodě s DILIA stanovení určitého paušálu.
Sehrát x-krát určitou hru, potom zaplatit příslušná procenta podle smlouvy s agenturou DILIA, to by bylo určitě nejjednodušší a nejsprávnější řešení v každém souboru. Vyhnout se případným potížím, to znamená znát předem všechny podmínky smlouvy s DILIA. Všichni pracovníci divadelního od dělení DILIA jsou vždy připraveni předat vám o každé hře všechny potřebné informace, takže nemohu než doporučit při volbě každé hry spojit se s DILIA, telefonicky nebo osobně. Určitě se vám to vyplatí.
Luboš Šterc,
člen kulturní komise VS ČOS
Jak si vybudovat svoji identitu?
Fundraising aneb Jak si říct o peníze – 2
V podzimním vydání Kulturních listů jsme si povídali o fundraisingu, což je moderní slovo, které lze v češtině krásně pojmenovat jako dobročinnost, a které se používá pro činnosti spojené se získáváním dárců, sponzorů, mecenášů. A protože na kulturní činnost – a amatérskou obzvlášť – není nikdy financí dost, je to i téma, které zajímá amatérské kulturní soubory, ať již divadelní, nebo loutkářské, folklorní, hudební, pěvecké... Neboť peněz není nikdy dost, zato nápadů na zajímavá představení či jiné kulturní počiny je hojně.
Vyhledávání a oslovování vhodných dárců, kteří budou či jsou ochotni podpořit nějaký kulturní projekt, je dlouhodobý proces, který lze rozdělit do tří základních etap: plánování, budování identity organizace a samotný proces získávání dárců, tedy fundraising. Na podzim jsme si povídali o první etapě, o plánování, a slíbili, že příště se budeme v Kulturních listech věnovat druhé etapě, kterou je budování identity organizace. Základem pro povídání o této etapě jsou poznatky získané při výkladu Michaela M. Kaisera na Středoevropském sympoziu uměleckého managementu, který pořádalo americké Kennedyho centrum.
Znát sami sebe
Tak jako člověk prokazuje svoji identitu svými charakteristickými, nezaměnitelnými znaky (ať již to jsou otisky prstů, výška postavy, barva očí, charakterové vlastnosti), tak i organizace svojí identitou se „prokazuje“ zákazníkům a partnerům – tím, v jaké oblasti působí, jak kvalitní zboží či služby nabízí, jaké hodnoty vyznává, jak se chová vůči okolí atd. Svoji identitu tedy mají i amatérské umělecké soubory a organizace. I pro ně platí v obecnější rovině to, co pro jednotlivce nebo pro firmy – jejich identita může být nenápadná, nebo naopak tak výrazná, že při vyslovení jejich jména se mnohým vybaví podrobnosti o jejich charakteru a činnosti a také o kvalitě. Abychom pro příklad nechodili daleko – když se řekne Divadlo na provázku, mnohým se ihned vybaví jeho žánrové zaměření, někteří z jeho herců (a to třeba i bývalých) a také kvalita her a hereckých výkonů. Jasná identita souboru je tedy předpokladem k tomu, aby mohl být veřejnosti známý a získal určitý věhlas (ať již v regionu, nebo třeba v celé republice či i za jejími hranicemi).
Michael M. Kaiser z Kennedyho centra hovořil o budování identity organizace (jeho dvacet pravidel pro tuto činnost uvádíme na závěr tohoto článku), ale v mnoha jím popisovaných procesech lze spíše hovořit o vytváření image, dobrého jména, o komunikaci s veřejností atd. Dostáváme se tak na půdu marketingu.
Ještě dříve, než kulturní organizace začne s marketingovými aktivitami a budovat svůj věhlas, musí mít ujasněné své poslání (to je důležité i pro plánování). Své poslání by organizace měla formulovat střízlivě, stručně a jasně. Zatímco v soukromé ekonomické sféře je poslání jasné – vytvářet zisk, v kultuře a neziskovém sektoru je to obtížnější. Definování poslání kulturní organizace by mělo odpovídat na tři otázky. Na první: Co se snažíme nabídnout a co chceme dělat? Na druhou: Pro koho to chceme dělat, pro jaké publikum? Na třetí: Kde to chceme dělat? Dobrá definice poslání by měla být konsistentní, komplexní (vše co děláme), jasná a srozumitelná (ne formulovaná úředním či filozofickým jazykem) a koherentní, smysluplná. Možná se někomu bude zdát, že přesné definování poslání souboru je zbytečnost: „To je přece každému jasné,“ namítne. Ale přesné definování svého poslání a následně činností pomáhá zaprvé lépe si uvědomovat sami sebe a především pak jasně a srozumitelně představovat soubor a jeho zaměření veřejnosti i potenciálním dárcům.
aměření na „zbytek světa“
Marketing má kulturním organizacím pomáhat nejen prodávat jednotlivé akce (výstavy, divadelní a další představení atd.), ale také budovat jejich dobré jméno, pěstovat ve veřejnosti povědomí o organizaci. Dá se říct, že v zásadě se v kulturní oblasti používají stejné marketingové postupy, jako v ekonomické sféře. Ale umění, kultura se v činnostech výrazně liší a to vyžaduje mimo jiné obecně platné marketingové postupy uzpůsobit. Michael M. Kaiser v této souvislosti hovořil o informačním a „misionářském“ marketingu a také o remarketingu.
U informačního marketingu hovořil především o jeho zaměření na propagaci konkrétní akce – „slavné či známé osobnosti to mají jednodušší;stačí poskytnout trochu informací a představení je vyprodáno; u nových či méně známých osobností či souborů je potřeba poskytnout značné množství informací. Jedná se vlastně i o jakousi pomyslnou misionářskou práci, kdy je třeba nejen o kulturní akci informovat, ale její potenciální návštěvníky také přesvědčit, šířit mezi nimi víru, že akce pro ně bude znamenat nezapomenutelný kulturní zážitek.“ Začínající či méně známé kulturní organizace či osobnosti tedy musejí poskytnout veřejnosti mnohem více informací. To vyžaduje volit správné formy jejich šíření. Plakát je sice účinný, ale tam, kde je třeba poskytnout mnoho informací, se nehodí – příliš slov na plakátu tolik neupoutá, lze počítat, že si jej málokdo přečte do konce.
Inzeráty či P.R. (placené) články v novinách nebo v rozhlase, televizi, jsou drahé a k tomu je potřebné je opakovat. Nejlepším přítelem marketingu kulturních organizací je internet. Na něm lze za málo peněz mnohé sdělit – představit se, vysvětlit své poslání, zaměření, filozofii a také uvést konkrétní program.
Pod výraz remarketing řadí Michael M. Kaiser opakované oslovování návštěvníků; například když přijde divák na představení nebo výstavu, hned ho informovat o dalších akcích, které se chystají. Tyto již jednou oslovené osoby lze také oslovovat e-mailem. Například u pokladny může být seznam e-mailových adres a každého z návštěvníků se lze zeptat, zda chtějí elektronicky informace zasílat. Zde ale pozor na ochranu údajů – tento seznam by neměl být veřejně přístupný, ale měl by ho mít pracovník organizace, který adresy zájemců bude sám zapisovat (na každý může chtít, aby kdokoliv z náhodných kolemjdoucích si mohl zjistit jeho elektronickou adresu, nebo může mít obavy, aby tuto adresu nezískal někdo, kdo mu pak bude zasílat nevyžádané r eklamní či propagační texty).
Remarketing v pojetí M. Kaisera je tedy vlastně oslovováním a péčí o dosavadní publikum a příznivce. Sám ale říká: „Při marketingu vycházím z toho, že je stálá skupina příznivců . To je základní skupina stálých diváků a rodinných příslušníků. Druhou skupinou je pak „zbytek světa“, tedy všichni ostatní. V marketingu je potřebné zaměřit se na zbytek světa.“ Samozřejmě, nelze oslovit „celý svět“ naráz a stejnou formou. Proto jedním ze směrů může být i zaměření na marginální zákazníky, tedy na ty, kteří se rozhodují, kam zrovna půjdou (do divadla, nebo do restaurace na večeři?). Zde jsou vhodné právě plakáty, ale ty nesmějí být nudné a fádní, naopak by v sobě měly mít určitou dramatičnost. Dalším momentem, který byste při marketingových činnostech měli mít na paměti, je fakt, že nikdy nevyhovíte všem. Proto je třeba zacílit se na několik skupin a jim přizpůsobit formu oslovení. Stručně řečeno: důležitá je diverzifikace oslovení.
Ve větších městech jsou dvě skupiny osob, které lze oslovit: místní občané a turisté. Jak je oslovit? Místní o vás zřejmě vědí, a tak pro jejich oslovení se mohou hodit plakáty, letáky, elektronické informování, články v místním tisku apod. Na turisty je ale třeba udělat dojem rychle. Přitom ale nemusí být osloveni teprve až v okamžiku, kdy do daného města přijedou. Mnozí turisté si dnes vyhledávají informace o místech, která hodlají navštívit, ještě před příjezdem na internetu. Proto významným marketingovým prostředkem jsou webové stránky – ať již vlastní, neb o třeba společné s jinými institucemi, určitě je dobré mít informace na webových stránkách města (pokud samozřejmě je radnice ochotná k takovéto spolupráci).
Sdružování a spolupráce
Při budování vlastní identity a image je možné využívat různé formy spolupráce a sdružování různých kulturních institucí. V ekonomické sféře je běžný pojem joint venture, tedy společný podnik. Obdobně lze ale postupovat i v oblasti kultury. Různé kulturní organizace (divadla, loutková divadla, pořadatelé výstav, hudební či folklorní soubory ad.) mohou přece některé akce pořádat společně a společně se také prezentovat. Spolupráce tohoto typu také nemusí být jen mezi kulturními organizacemi navzájem, ale třeba i se vzdělávacími institucemi.
Spolupráce s jinými přináší několik výhod. Zmiňme ve stručnosti alespoň některé z nich: potenciální větší zájem novinářů (a tedy více článků o akci či kulturní organizaci), přístup k většímu počtu dárců, snížení některých nákladů a možnost využít některé formy, na něž by samotné organizaci nestačily síly a finance (například společná webová stránka, společná informační publikace). Spolupráce a společné postupy s dalšími organizacemi zvětšuje síly na větší či další projekty.
Samostatnou kapitolou spolupráce jsou vztahy s novináři. Právě oni mohou výrazně přispět k budování dobrého jména kulturní organizace a k šíření informací o ní a o jejích akcích. Ale to je již téma na samostatný článek, k němuž se snad dostaneme v některém z dalších vydání Kulturních listů.
Pravidla budování identity organizace
V minulých Kulturních listech jsme přetiskly dvacet pravidel pro plánování, které dal M. Kaiser na sympoziu k dispozici. Dalších dvacet pravidel připravil (a rovněž dal účastníkům sympozia k dispozici) pro oblast budování identity organizace. Zde je přetiskujeme, ale je potřeba nebrat je jako dogma, ale zamyslet se nad nimi a aplikovat je do své činnosti.
1. Hned po kvalitním programu je identita organizace nejdůležitější podmínkou udržení a zvyšování příjmů; věnujte proto budování identity své organizace čas a energii. Pokud tak neučiníte, při marketingu a funradisingu mrháte časem a penězi.
2. Žijeme ve světě přeplněném informacemi. Chcete-li zaujmout, musíte být výjimeční.
3. Výstavy a představení jsou hlavním prostředkem formování identity vaší organizace, proto musí být co nejpřitažlivější.
4. Další činnosti – výstavy, galavečery, vzdělávací programy atd. – rovněž přispívají k vytváření identity organizace; snažte se je specifickým způsobem obohatit.
5. „Balíčky“ programů jsou pro média zajímavější než jednotlivé aktivity.
6. Spojit programy do „balíčků“ lze často s minimálními nebo nulovými náklady.
7. Slavné osobnosti snadno přitahují pozornost.
8. Žádný mediální hit netrvá věčně. Je nutné udržovat trvalý zájem veřejnosti. Pro středně velkou organizaci doporučuji mít „v rukávu“ jednu přitažlivou PR akci za čtvrt roku.
9. Většina činností přispívajících k dobrému obrazu organizace je zadarmo nebo na ně snadno seženete sponzory.
10. Nepotřebujete PR agenturu.
11. Neplýtvejte časem a penězi na loga a slogany.
12. Není nutné vytvářet identitu organizace pro všechny; zaměřte se na vybrané skupiny.
13. Využívejte místní televizi a rozhlas.
14. Rozvíjejte vztahy s novináři; buďte upřímní; nenadsazujte.
15. Snažte se spolupracovat s ostatními organizacemi, vytvářejte neformální joint ventures.
16. Ujistěte se, že identita, kterou vytváříte, je taková, o niž usilujete.
17. Hledejte způsoby, jak využít svých firemních dárců k upevnění identity vás obou, vaší organizace i dárcovské firmy: vždy společně usilujte o totéž.
18. Neztrácejte hlavu v případě negativních ohlasů v médiích; lidé mají sklon rychle zapomínat.
19. Na negativní kritiky či články nereagujte, jen byste přiživovali pozornost veřejnosti.
20. Články v celostátním tisku zviditelní organizaci a její program v celé zemi.
Zdeněk Kubín
(Příště: Získávání dárců, tedy fundraising)