V podvečer přijíždíme do poklidné obce Moravská Nová Ves. Jsou to skoro čtyři měsíce od toho hrůzného podvečera, 24. 6. 2021, kdy se tudy prohnalo ničivé tornádo, které během pár minut srovnalo velkou část obce se zemí. 

Při vjezdu do obce jsme překvapeny. Vesnička je upravená, rozkvetlé předzahrádky i muškáty v oknech. Jásavá červeň na střechách jako by nás vítala. První příjemný dojem nás ale brzy opouští. Začíná se vkrádat jakási divná tíseň. Jakoby tu pořád cosi zůstávalo ve vzduchu a pozvolna se nám vtíralo do mysli. Ty střechy jsou nové, protože ty staré…. 

V navigaci adresa pana Pavla Netopilíka. Míjíme domy, jejichž fasády mají hluboké jizvy, po nárazech předmětů, které tornádo nabíralo a zase rozhazovalo. Vzduchem létalo úplně všechno. Nevyjímaje stromy, auta, betonové sloupy. Blížíme se ke kostelu a tajíme dech. Zde střecha stále chybí.  Domky už nejsou natěsnány jeden na druhý, je zde stále více volných míst, ze kterých byla nedávno odvezená suť, někde jsou patrné základy domů, spousta domů je opuštěných. Tvrdý verdikt statika: „Strhnout. Neobyvatelné!“ Opodál snad stoleté stromy, které nemají žádnou korunu. Zde je ale vidět ohromná síla života. Jejich kmeny obráží, na tenkých malých větvičkách se třepotá první listí. Dojíždíme na kraj obce, do míst, kde tornádo udeřilo nejsilněji, když chvíli před tím nabíralo na intenzitě na otevřených polích. 

Sotva jsme vypnuli motor auta, vítala nás paní Netopilíková. Na její tváři se objevil milý úsměv, když uviděla našeho Kašpárka. Uvedla nás do místnosti, která slouží jako šatna, pracovna, obývací pokoj i ložnice zároveň. Ostatní se teprve spravuje a ještě dlouho bude. Posadili jsme se a začala vyprávět svůj příběh. Jak se synem pozorovali, když se divně setmělo, a mysleli si, že se blíží bouřka. A co ten hluk? Snad nákladní vlak. Zašli do domu a hluk stále zesiloval. Když se šla podívat k oknu, vzduchem už létaly předměty, které by tam neměly být. Stačila poodstoupit ještě dřív, než se okno rozbilo a schovala se v koupelně. Zažila nejděsivějších pár minut v jejím životě. Když vše ustalo, neměla střechu nad hlavou a zmizela i část domu. Přišli o domov, o živobytí, o všechno. V očích se jí lesknou slzy. Naštěstí vyvázla bez zranění, její syn takové štěstí neměl. Zraněný letícími předměty a pořezaný rozbitým sklem skončil v sanitce, která ho musela odvést až do Brna, protože všechny bližší nemocnice byly plné. 

Nefungovaly mobily, elektřina ani plyn. Auta nemohla projíždět přes sutiny. To už se do líčení dojemného příběhu přidává pan Pavel. „Byl jsem v našem vinném sklípku. Volala mi manželka, že máme rozbitá okna. Nasedl jsem na kolo a jel hned domů. Vlastně jsem jel jen kousek, pak jsem kolo vedl a přenášel přes různé překážky. Před domem jsem nevěřil vlastním očím. My nemáme rozbitá okna, my žádná okna nemáme,“ říká chvějícím se hlasem. Z pobořené části domu létala vzduchem část zdi i s radiátorem. Rozbitá dodávka, kterou jsme se těsně před katastrofou chystali na vytouženou dovolenou, stojí ještě dnes o pořádný kus od domu. „A peřiny jsme našli u sousedů na opačném konci dědiny,“ dodává teď už s náznakem úsměvu paní Netopilíková. 

V první chvíli jsme měli potřebu zachraňovat co nejvíce věcí. Důležité byly doklady. A ostatní? Třeba matrace jsme našli, ale během pár dní zplesnivěly. Nezbylo nám skoro nic.“ Další povídání bylo o solidaritě a vzájemné pomoci. Jak si pomáhali sousedé, nejvíce ti, co vlastně na tom byli stejně, jak pomáhali dobrovolníci, hasiči a další. Smutné bylo postesknutí, že ale bylo spoustu těch, co se na tu hrůzu přišlo jen podívat, jen si to vyfotit a zase odjet do svého domácího pohodlí. A kdy budou u Netopilíků ve svém pohodlí? Možná do vánoc, ale určitě ne těchto. Chybí materiál i řemeslníci na opravu poničeného domu, pak teprve přijde na řadu nové vybavení.

Turné s pohádkou Honza hádanek král mělo devět štací, na pět set diváků, několik nových dětských králů a královen hádanek. A také laskavé přispěvatele do sbírky pro rodinu Netopilíků, kterým patří náš velký dík. Pro nás z Pronitky byl tento podzim radostný – dostali jsme ocenění za 2. místo v soutěži Sokol roku 2020 za naše internetové studio Pronitka, které vzniklo po vypuknutí pandemie a znamenalo stop živému divadlu a my přenesly naše loutky a pohádky do virtuálního prostoru.

Na závěr bych chtěla dát všem malou předvánoční výzvu. My jsme díky divadlu vybrali čtyři tisíce, pro někoho to může být málo, ale každá koruna se počítá a navíc šlo o velmi přátelské setkání.

Najděte si způsob jak někomu pomoci. Budete překvapeni, jak to potěší nejen ty, kterým pomůžete, ale vás, vás to zahřeje u srdce. A lidé z Jižní Moravy budou dlouho potřebovat jakoukoliv pomoc. Věřte, viděli jsme to na vlastní oči.

Text: Lucie Hlačíková a Alena Přidalová