Dagmar Evaldovou si můžete připomenout článkem, který pro časopis Sokol (2/2021) napsala vzdělavatelka Kateřina Pohlová.

Dagmar Evaldová: Tatínek mě za války zapojoval do odbojové činnosti 

Když stál Karel Evald v roce 1928 na peroně na nádraží v Košicích, nemohl se dočkat přijíždějícího vlaku. Z Prahy se mu vracela manželka Anděla, která s sebou do Košic vezla jejich šestinedělní dceru Dagmar. Jaké muselo být tehdy Karlovo zděšení, když se dozvěděl, že vlak před Košicemi vykolejil a sjel do Hornádu. Obě tehdy naštěstí seděly v prvním vagonu, který zůstal na kolejích. “To byl takový první atentát na mě,“ vzpomíná po letech Dagmar Evaldová.

Malá Dáda s maminkou na sletu v roce 1932.

Narodila se 31. března 1928 do sokolské rodiny Karla a Anděly Evaldových. Dodnes si nechala příjmení Evaldová, poněvadž si „nesmírně váží tatínkovy i maminčiny rodiny, protože ji vedli cestou sokolskou“. Maminka pocházela z rozvětvené rodiny Mančalů. Antonín Mančal pracoval v Mnichově, kde vstoupil do sokolské jednoty, v níž byl později i starostou. Dagmařini rodiče se díky Sokolu také seznámili, a to v době, kdy už Karel pracoval ve slovenských Sečovcích jako soudce. Nejdříve si několik měsíců psali a po sletu v roce 1926 se vzali. Po svatbě byl Karel přeložen do Košic, kde se stal župním vzdělavatelem. „To bylo u nás tak samozřejmé. Nejdřív šly peníze na to, co bylo potřeba v Sokole, a pak teprve domů,“ vzpomíná Dagmar na dětství v kosmopolitních Košicích, kde vedle sebe ve škole seděli Maďaři, Slováci, Češi a Židé. Zde se jí také narodila sestřička Jarmila, které se ale neříkalo jinak než Hamilka.

V roce 1938 sedávala Dagmar s tátou nad mapou a poslouchali z rádia výčet pohraničních obcí, které obsadili nacisti: „Jako dítě jsem měla pocit, jako by ořezávali mne samotnou. Byla jsem z toho nešťastná. Byl to tak silný dojem, že dodneška ty černé body na mapě vidím. Bylo to, jako kdyby umíral někdo blízký.“ Krátce nato Maďarsko zabralo Košice a státní zaměstnanci se museli odstěhovat z města. Evaldovi šli do Liptovského Hrádku. Zde se malá Dáda ve škole setkala prvně s nenávistí k Čechům, zvláště nekatolíkům. Před válkou se celá rodina vrátila do Prahy, kde Dáda společně se spoustou dětí ze zabraného pohraničí nastoupila do školy. Zde prožila i patnáctý březen 1939. Děti, které měly doma rodiče, poslala tehdy paní učitelka domů, a ty ostatní vyzvala: „Teď, děti, vstaňte a zazpíváme si píseň V nový život, protože musíme věřit, že nový život nám zase přijde.“ Druhá silná vzpomínka se váže k frontě Čechů stojících na „šlichtu“, kterou vařili v polní kuchyni Němci. Tenkrát se za tyto spoluobčany velice styděla.

Na začátku války se celá rodina přestěhovala do Tábora. Pravděpodobné důvody byly dva. Tedy, aby Karel organizoval odboj na Táborsku a aby nebyl jako přední sokolský činovník tolik na očích, jak by tomu bylo v Praze. I tak zůstal v německém hledáčku od začátku války jako potenciálně nebezpečný. Dagmar začala studovat na táborském gymnáziu, ze kterého byla později vyhozena, a poté navštěvovala alespoň měšťanskou školu. 

Poprvé byl Karel Evald Němci zadržen v létě 1940 a odvezen do Terezína. Na konci prázdnin ho pustili domů. Podruhé byl zatčen při akci Sokol v říjnu 1941 a také se vrátil. I nadále však pokračoval v odbojové činnosti. Dagmar vzpomíná, jak ji jednou vzal s sebou k sousedům, kde se poslouchal Londýn: „Táta jednou přišel a říká, že budou vysílat hesla pro Libuši a že potřebuje naprosto přesné pořadí, jak to říkali.“ Za Heydrichiády bylo v Táboře popraveno mnoho sokolů. Evaldovi bydleli kousek od kasáren, a tak každý večer počítali smrtící salvy. „Samozřejmě jsme předpokládali, že přijdou i pro tátu. To je jedno z nejhorších období, protože ten strach byl hrozný.“ Potřetí a naposledy otce zatkli v září 1942. Klíč byl nechaný v zámku vchodových dveří, takže Němci ani nezvonili a rovnou uprostřed noci se objevili v ložnici u rodičů. Dagmar má dodnes v živé paměti poslední otcova slova: „Já se vezu, tentokrát je to určitě naposled. Když se nevrátím, tak hlavně nezapomeň, že jsem z tebe chtěl mít sokolku, a ty víš, co to znamená. Musíš se mi postarat o Hamilku a o maminku, ta to tentokrát bude snášet asi těžko.“ To bylo naposled, kdy mluvila s tátou, který se už nevrátil, Karel Evald byl popraven v roce 1943 v Berlíně - Plötzensee stejně jako o několik měsíců dříve jeho bratr Jaroslav. Za války byl zavřený i jeho nejmladší bratr Ladislav, který se ale dostal z vězení domů.

Zbývající válečné roky strávila Dagmar jako totálně nasazená ve Vlašimi ve zbrojovce, kde se dočkala i osvobozující sovětské armády. Oblékla si tehdy kyjovský kroj a s dědečkem a jeho dvěma bratry přijeli na sovětském nákladním autě do osvobozené Prahy. V roce 1948 se provdala za svoji první lásku, kterou potkala ještě v Táboře. Během čtyř let se jim narodily tři děti: Dáša, Jana a Pavel. Bydleli společně v České Lípě, poté v Písku a v Táboře. Manželství, bohužel, nevydrželo a v roce 1968 se rozvedli. V témže roce v červnu Dagmar odmaturovala na střední pedagogické škole, kterou v letech uvolnění mohla dálkově studovat. Pracovala jako vedoucí vychovatelka v učňovské škole pro zrakově postižené a při práci studovala dálkově speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK v Praze. V práci se seznámila se svým druhým manželem Miroslavem Vosobou, se kterým strávila krásných deset let, než zemřel. 

Perníková sokolovna, kterou pravidelně pekla D. Evaldová na šibřinky Sokola Pražského, na fotografii v ženském kroji Libuše.

První sokolské vzpomínky sestry Evaldové se kromě dětství na Slovensku vracejí ještě do roku 1932, kdy byla poprvé na všesokolském sletu. Velkým zážitkem pro ni bylo mnoho lidí pohromadě a různí příbuzní, kteří se tenkrát do Prahy sjeli. Od svého bratrance dostala knížku pro děti Kulihrášek na sletě. V roce 1938 byla na sletu jako divačka. Poté krátce chodila i do Sokola v Táboře. Po válce se zapojila do obnovování Sokola Pražského. „V sokolovně byl ještě uskladněný židovský nábytek, tak jsem zamířila na letní cvičiště, kde stál stůl s kartotékami a u něho dva sokolové,“ říká a vzpomíná, jak tehdy řekla, že je Evaldová a  že by jim měla nějak pomoct. Kvůli sletu v roce 1948 absolvovala kurz sokolských průvodců Prahou, a to v angličtině. Velkým zážitkem pro ni byla návštěva Marie Provazníkové v 80. letech v USA. Dagmar se o ni půl roku starala a vyřizovala jí korespondenci.

Sokolská delegace v Lánech, druhá zprava sestra Evaldová v sokolském kroji.

Po pádu komunismu společně s bratry Jandáskem a Uhrem zorganizovala ustavující sjezd 7. ledna 1990 a pomohla tak obnovit činnost Československé obce sokolské. V 90. letech nadále pomáhala v Tyršově domě. Zasloužila se především o výrobu a distribuci novodobého sokolského kroje, který navrhla její sestra Hamilka. Je členkou Sokola Pražského, kde byla po mnoho let vzdělavatelkou jednoty. Sestra Dagmar je patronskou sokolské stráže. „Byla bych ráda, kdyby se Sokol dočkal takového významu, jaký měl za mého mládí,“ uzavírá Dagmar Evaldová své vzpomínky na život prožitý v Sokole. 

Text: Kateřina Pohlová, foto: archiv ČOS